Jmenuji se Stanislava Sóham a jsem učitelka svobody, ukazuji druhým krásu jejich příběhu duše. Odevzdaná moudrému vedení své  duše kráčím cestou pravdy ke svobodě v sobě i kolem a učím druhé uvidět sebe samé skrze jejich jedinečný životní příběh v nečekaných souvislostech.

Jméno Stanislava nesu po svém otci, krásném a silném muži. Vibraci Sóham jsem přijala během posvátného rituálu, kdy se všechny části mojí duše sletěly z různých koutů vesmíru, aby zaznělo naplno: Sóham. Já Jsem. A aby tato vibrace vedla mé kroky a činy ke svobodě.

Můj život teď je naplněn maličkými každodenními zázraky. Vděčností za přátele nablízku, za vědomé, otevřené a pravdivé vztahy. Vděčností za hojnost, která plyne a není třeba o ni nějak zvlášť usilovat. Vděčností za vlastní útulný domov, za milující rodinu a vědomé spojení s živou Zemí. 

Učím se žít v co nejplnější přítomnosti, kdy vnímám zhuštěný čas a posvátnou atmosféru v sobě i kolem. 

Nebylo tomu tak vždy... Třiatřicet let svého života jsem prožila v pocitu: trpěná, přehlížená, neviditelná. Veselá, milá a hravá, tudíž oblíbená. 

Z raného dětství si pamatuji na základní pocit nepochopení z toho, že lidé jiné věci říkají, něco jiného si myslí a úplně odlišnou věc konají. Rozpor z tohoto vzorce všude kolem mě vedl do niterného prožívání, do vlastního utajeného světa. Do říše, kde já jsem byla královnou, kde příběhy se odehrávaly výhradně v mé režii.

Náročná puberta plná hádek s nejbližšími přinesla další šrámy na duši a těžký smutek srdce. Rozhodla jsem se definitivně: Nic nechtěj, protože tvoje přání obtěžuje ostatní. Nic neříkej, tvoje slova jsou zraňujícími pro tvoje milované. Buď veselá a milá, tvoje strachy ani smutky nikoho nezajímají. 

Proč??? Proč by si někdo vlastně měl vybrat mě, bavit se se mnou, mít rád mě..., když ostatní jsou krásnější, vtipnější, milejší, chytřejší,  štíhlejší… lepší! 

Stala jsem se neviditelnou ve svém vlastním životě. Žila jsem podle toho, co si přáli ostatní, podle jejich názorů a podmínek jsem formovala sama sebe. Díky schopnosti načítat emoce a energie druhých jsem předjímala, co by asi chtěli, abych udělala, myslela, říkala, jak se oblékala...

Stín. 

Celou tuto pouť provázelo úporné a zoufalé hledání pravdy. Kdekoli. Studovala jsem v historii, literatuře, hledala lidi, kteří žili sebe - svoji pravdu. 

Odmalička jsem milovala příběhy - romantické, napínavé, děsivé, vtipné… Příběhy všech žánrů, hltala jsem Bibli i klasiky, moderní literaturu i červenou knihovnu a Stopy hrůzy. Od své moudré prababičky jsem s otevřenými ústy poslouchala vyprávění o Bohu a nasávala posvátnou atmosféru zázračna. 

Postupem času jsem s údivem naznala, že ty nejsilnější příběhy píše sám život. Tak nějak přirozeně mi lidé sdělovali své osudy, strasti i radosti. A já jednoho dne prozřela - že všichni vyprávějí jakoby o někom jiném, že nejsou v příběhu plně zapojeni. Že se jim příběh prostě stal, nevytvořili jej sami, ale nechali život - Boha - vesmír - nějakou sílu - osud…, aby jim příběh přidělil. I stalo se.

A já pochopila příběh svého života, svoje téma. Z neviditelnosti se podívat na sebe, to chce řádnou dávku odvahy. Uvidíš totiž všechno - to líbivé i to, co raději schováváš. 

Přišla doba seberozvoje, opouštění zažitých hodnot, postojů, vztahů, jistot. Cesta plná důvěry, odvahy a nadšení. Cesta k ženství schovanému hluboko pod pocity nepatřičnosti, přece jsem jsem asi měla raději být kluk! Cesta k přiznání a následně k projevení emocí, cesta tvořivosti a rozvoje spirituality ve sférách netušených. Věřila jsem,  že konečně žiji ráj na Zemi. 

Ale!

Jakákoli cesta rozvoje je snadná, pokud po ní člověk kráčí sám. I přišli muži. 

A s nimi hluboce bolavé vztahy. Ukázalo se, jak málo ještě sama sebe vnímám, jak málo úcty k sobě chovám, jak stále raději utíkám do dřívějších reakcí, emocí, pocitů, postojů. Jak jsem pořád pro sebe neviditelná, pokud se objeví někdo jiný. Jak hluboko se zaryl model sloužit všem ostatním. 

Vztah s osudovým mužem mi vedle krásného syna zanechal pošlapané srdce, pocity zrady, nepřijetí, nejistotu, bezmoc, nedůvěru v lidi, deprese, hluboký propad.

Temnou noc duše.

Jako by život říkal: Dobrá, nechtěla jsi vidět svoji jedinečnost, nechtěla jsi přijmout svoji existenci, tak se válej klidně v bahně.

Toužila jsem vše skončit. Proč taky žít, když to všechno stejně nemělo smysl? Jediné pouto se životem představovalo miminko v lůně, hlásilo se o své právo na život. 

Tam, kde jiné ženy prožívají těhotenství jako šťastné období, já trpěla.

Přidal se pocit viny, že jsem to vše dopustila, že to vše je jen moje chyba. Že jsem lidem na obtíž a nezasloužím si, aby mě někdo miloval. Že se o nás musí někdo postarat. Že to vše sama nezvládnu. Že bych měla být už schopná si vše zpracovat a nevinit nikoho, přijmout důsledek svého jednání. Že jsem plná ublížení a hutných negativních emocí. Strach, aby to vše neodneslo miminko...

Narození synka přineslo nekonečnou bezpodmínečnou lásku.

Ale opět neviditelnost prostoupila můj život, dny sestávaly z péče o miminko a noční práce, abychom měli z čeho žít. Potlačené emoce a nespokojenost se hromadily, až jednou vybuchly. Křičela jsem na své milované maličké dítě!

Pochopila jsem, že musím jinak. Sebedestrukce postoupila příliš daleko. Na dlouhých, mnohahodinových procházkách s kočárkem jsem dovolovala všemu, co ve mně doutnalo a kvasilo, bolelo a bublalo, kypělo a zuřilo, aby vyšlo ven.

Pláčem, křikem, vyhrožováním, vyčítáním, rouháním se, prosbami větru, dešti, slunci, Zemi. A Bohu. 

Úleva se dostavila postupně. Odstraněné nánosy bahna uvolnily místo, abych zase mohla zaslechnout svoji duši, vnímat živoucí srdce, spojit se se svým tělem a dát si, co potřebuji. Do mého života pomaloučku vplouvala opět lehkost, smích, měkkost a ženská touha sdílet. Vědomí posvátna každého okamžiku. 

Během terapeutických a dalších seberozvojových kurzů přišel moment pohlazení od Boha a ten učinil přítrž veškerému sebeodsuzování, posuzování, skončila éra neviditelnosti, kdy jsem byla bezpečně schovaná pod mnoha závoji nevědomí.

Nastal čas v plném vědomí žít posvátno každého okamžiku, každého nádechu a darovat světu sebe. 

Nastal čas cítit sebe plně jako ženu, člověka, tvůrkyni vlastního života - vesmíru. 

Dnes vím, že tato trnitá pouť byla potřebná, cizelovala jsem - a stále pokračuji - během ní samu sebe, svoje vnímání, myšlení, postoje, vztah k sobě - a tím i ke všemu ostatnímu.

Můj život prostoupila pokora - ne vědomá, ale žitá. Hluboká úcta ke všemu živému, ke všem bytostem stejně.