Quo vadis?

Kam kráčíš v mlze ztracen?

V posledních dnech naše krajina zahalila se do mlhy. 

Cítila jsem se podobně, jako se odráželo venku. Ztracená.

Ztracená v houšti nařízení, opatření, rozhodování mezi bojem, pasivitou a jakoukoli jinou aktivitou. Nechutí jít bojovat, odporem vůči starému a nejistotou, jak ven z kolotoče.

Jak tedy ven z mlhy? 

Tato mlha už není závojem zapomnění, kterým jsme přikryli oči, udusili uši, umlčeli ústa a utlumili cit. Není ohrožující ani dusící. 

Je k nám milosrdná v tom, že odstranila existenci okolního vnějšího světa.

Je to, jak bych právě teď existovala na celé Zemi jen já sama.

Kráčím cestou necestou… Na procházce mezi sutinami trosek slavné velkomoravské říše, skryta v mlze, vnímám odpočívající přírodu, která už potichu otevírá oči ze zimního spánku. Jen hladový datel rušil posvátný klid tohoto nádherného silového místa.

V momentech, jako je tento, jsem vedena hluboko do nitra.

Zmatek a chaos okolního světa je za hradbami daleko odtud, zůstává jen ticho, mír, pokoj. 

A nicota.

Uvědomuji si, že z toho zmatku, který ,,tam venku” prožívá mnoho lidí, který přivádí mnohé skoro k šílenství, který rozvrací vztahy…

Z toho hurikánu vede jediná cesta.

Obklopit se tichem jako mlžným příkrovem a zůstat v něm.

Pomalu, ale jistě se právě tady, v prostoru naplněné potenciálem všech zvuků rodí to nové.

Jedině v tomto klidu uvnitř sebe lze najít vlastní světlo na cestu ven, z mlhy do světa.

V tichu zaslechneme jemný hlas naší duše.

Zpočátku se rodí otázky:

Všechny odpovědi leží hluboko v podstatě našeho bytí. 

Mého bytí. 

Mého Já Jsem.

Všechny cesty vedou do Říma, říkává se.

Ano, všechny cesty vedou do středu nás samotných. Na konci našeho putování se postavíme tváří v tvář sobě a uvidíme pravdu v její nejčistší podobě. 

Kdo Já Jsem.

Otázka je – kdy a s jakými zkušenostmi.

Máme svobodnou vůli tvořit vše, po čem toužíme, a způsobem, jaký si vybereme.

Jako lidstvo jsme vyzkoušeli už mnohé, dostali jsme se na hranici neudržitelnosti.

Víme, že je čas a nutnost jít dál jinak.

A jak tedy?

Je velký rozdíl, z jaké frekvence vysíláme náš signál. Jakou energii šíříme ze sebe do okolí.

Zda naše motivy a jednání vycházejí ze strachu, obav, hněvu, úzkosti, stresu, závisti, viny… 

Nebo naopak tvoříme v radosti, míru, pokoji, lásce.

Ten rozdíl je nosný.

Nízké emoce nás stahují zpět do chaosu, zmítají námi, ovládají nás. 

Lze z nich vystoupit – někdy jednoduše tím, že jim nedáváme pozornost. Neposloucháme démony v hlavě, podíváme se na strach, pojmenujeme a jdeme dál…

Někdy je nutné uzdravit hluboká zranění z minulosti, často pocházející z dětství. Je potřeba dojít pokoje pochopením sebedestrukčních programů, které si neseme z našich rodových linií. Je důležité uzřít a změnit staré dohody, přesvědčení a sliby, které jsme sami sobě dali kdysi v minulosti jako odpověď na bolest při prožívání určité situace…

Pro každého z nás existuje cesta, způsob, jak skoncovat se starým a nefunkčním životem, pro každého se najde ta správná technika, průvodce, terapeut, metoda, způsob změny, když se rozhodneme z hloubi našeho srdce. Řešení je vždy blízko, když je člověk připravený.

Někdy stačí se JEN  jasně ROZHODNOUT.

A silou touhy žít jinak ukončit veškerou bolest. 

A po hlubokém léčení, když tvoříme v plné pozornosti k sobě a v poli vysokých vibrací či emocí, tehdy se stáváme skutečně TVŮRCI naší nové reality.

Za touto představou vine se cesta lemovaná rozmanitými květy, stromy, zvířaty, lidmi…

Tudy kráčím ven z chaosu.