Lidstvo v pubertě?

Když tak hloubám nad událostmi naší doby, nad postojem lidstva k dění kolem a utíkáním před vnitřním světem, nabízí se mi srovnání s vývojem člověka. 

Každý jsme se narodili tady na Zemi, vyšli jsme ze dvou jedinců, kteří poskytli svůj genetický otisk a ten dál neseme v našich tělech v paměti buněk, jako součást vědomí člověka. 

Každý byl kdysi DÍTĚTEM, poznával svět pomocí smyslů a po určitou dobu se držel máminy sukně. Rodič byl bůh. Věřili jsme matce a otci vše, bez podmínek a bez kritického zkoumání. A když se někdy stalo, že jsme zjistili rozpor mezi tím, co oni říkají a co my jsme objevili, většinou jsme se nechali přesvědčit jejich argumenty, zkušeností, někdy manipulací vinou, hrozbou odepření lásky či pozornosti, fyzickým trestem…

Nechali jsme se přesvědčit, že PRAVDU mají ONI. 

Cítili jsme v nitru mnoho možností, velký potenciál k růstu a objevování světa jinak, po svém – ale ONI přece mají pravdu, že je zima, že spadnu, že toto se nedělá, že musím půjčit tuto hračku uvřískanému klukovi, že nejsem tak hodná holčička jako ta v růžové sukni poslušně ťapající vedle maminky…

Už jen tím, že jsou větší, starší, mají sílu v rukách a vševidoucí zrak.

Tehdy jsme neměli ZODPOVĚDNOST, tu nesli na ramenou právě rodiče, bohové. Proč by se ptali nás, dětí, jak chceme žít, když oni za nás zodpovídají? To přece nedává smysl!

Jako lidstvo jsme též naši odpovědnost převedli na druhé. 

Naše děti odevzdáváme do školek a škol, kroužků a zájmových útvarů, aby se jim co nejvíc věnovali druzí. Naše zdraví mají na starosti lékaři, běda, když hned nevyléčí moji bolístku nebo si nevědí rady!

Za hospodářský růst mohou podnikatelé, za respektování zákonů policie, zábavu obstarávají média a naše politická scéna si bere naše hlasy ve ,,svobodných” volbách. Na duchovní rozvoj máme kněze a guruy, kultura supluje nedostatek sebevyjádření. 

Stařešiny kmene odkládáme do domovů pro seniory, ať se o ně už teď postarají pečovatelé.

Tak nějak a podobně.

Jeden bůh vedle druhého.

Jeden odborník si myje ruce nad jiným.

Nějak se tu ztratil důvod, proč vlastně to tak je? 

Proč každý za sebe nenese odpovědnost sám?

Jak se stalo, že jeden se povýšil nad jiného?

Ano, v historii najdeme spoustu odpovědí, příběhů, jak a kdy a proč se toto dělo.

A začátek?

Nebyl náhodou daný tím, že člověk se odklonil od své božské podstaty a začal si hrát na boha?

I my dnes si zdánlivě hrajeme na bohy. Vydrancovali jsme planetu, která nás drží a živí, jako bychom měli PRÁVO to tu vlastnit. Zotročili a vyhladověli jsme mnoho našich bratrů a sester v nesmyslném honu za bohatstvím a touze ovládat. Celé druhy živých bytostí padly za oběť agresi člověka, vládce. Nemocnice plné, domovy seniorů taktéž. Ve školách znuděná mládež, v obchodních centrech dospělí se závoji na očích. Užít, užít, koupit, prožít… 

Život se smrskl na ,,užívání si”. 

A doba koronavirová toto vše uzavřela pod papiňák, který každou chvíli bouchne.

Život tak, jak dosud byl žit, je neudržitelný.

Nejen proto, že je nás tady opravdu spousta, nejen kvůli omezenosti přírodních zdrojů a nenasytnosti těch, jimž jsme předali svoji moc.

Nejen kvůli totálnímu zaměření na hmotu a mamon, hračky a smyslové požitky.

Evoluce

Každý druh, každá bytost se vyvíjí. Zvěř, hmyz, kameny a rostliny. Hvězdy, galaxie… vše, co existuje, žije v proudu neustálých změn.

Změna přišla i k nám lidem.

V pubertě, přechodovém období, nastává chaos. Zvrat. Teenageři ztrácejí půdu pod nohama a v souladu s vírem hormonů ve fyzickém těle přichází totální revize postojů, hodnot, myšlenek, zálib… 

Člověk na prahu dospělosti prohlédne všechny masky, role, nesmyslná pravidla… a MUSÍ se postavit proti. Aby zjistil, co opravdu chce a potřebuje. Musí negovat všechno a všechny. 

Tento člověk na prahu – pokud si dovolí projít svým vzdorem – prohlédne a znovu se seskládá. Rozhodne se sám, jak chce žít, zda může pokračovat ve šlépějích otců rodu, nebo si zvolí cestu osamělé bílé vrány. Zda bude respektovat pravidla nastavená společností, nebo se stane natolik silným, aby vytvořil regule vlastní.

Projde branou dospělosti.

A tady přichází důležitý faktor – ODPOVĚDNOST. 

Dospělého totiž od všech předchozích vývojových období odlišuje právě VĚDOMÍ si sebe jako TVŮRCE.

VĚDOMÍ ODPOVĚDNOSTI.

To já tvořím svět, který se nalézá okolo mě.

To já tvořím život tím, jak jej žiji a cítím v sobě.

Jak nahoře, tak dole. Jak uvnitř, tak vně. 

Odvěký zákon vesmíru.

Věřím, skutečně věřím, že jako společnost pochopíme rychle tuto naši odpovědnost. 

Děti už jsme byli, smyslových požitků a hraček jsme snad už dosti ochutnali.

Pubertou plnou zvratů a chaosu procházíme teď. 

Stojíme na prahu nového věku.

Věku zodpovědnosti.

Každý za sebe, každý za život sám, každý za stav planety, každý za…

O tom, jak na to, zase příště… 🙂