Čím je dcera na prahu ženství svému otci?

Při nedávné terapii se s velkou silou vynořily na světlo otázky, které vyvolaly mnoho vzpomínek a pocitů, většinou smíšených. A další otázky, jak to je dnes a jak by mohlo či mělo být, abychom tvořili zdravý a pravdivý svět.

Každá žena, i každý muž, prošli jsme pubertou. 

Obdobím, kdy dospělí šílí, co se to stává z jejich milovaných sladkých dětiček. 

Děti také šílí – ze sebe, co se to děje s tělem, co ty emoce, co to je za svět, ve kterém žiju, rodiče vůbec nepoznávám – nevyměnili mě v porodnici?

A v tomto hormonálním koktejlu, kdy – píšu o dívkách, mužskou přímou zkušenost zatím nemám – kdy dívky se skutečně hledají – dětské tělo odvál čas a emoce se střídají tak rychle, že nestíhá nikdo, autorku nevyjímaje. 

Vzhledem k faktu, že přechodové rituály skončily v propadlišti dějin jako něco pohansky zpátečnického, chybí iniciace. 

Chybí moment, kdy dívka si uvědomí a prožije skutečnost, že odteď je vše jinak. A tento krok postrádá i celá rodina. 

Jak se má matka chovat k dceři, která už se stala ženou po fyzické stránce, ale stále teprve zkoumá, jak onou ženou skutečně být? Jak jí to má ukázat? 

Nestačí pořídit podprsenku, zajít ke kosmetičce, ať teda zatočí s tím akné, aby se dcerka mohla podívat do zrcadla a rodina nemusela nadále odvracet pohled. Nestačí smířit se s fialovými vlasy a černými nehty, oblečením proděravělým na nejrůznějším místech. 

Je žena. Rovnocenná a právoplatná členka ženské smečky. 

Jak ji ale vzít za kamarádkami, když se neumí chovat, tváří se, že všechno je pako, žvýká tak hlasitě, že plaší opeřence v širém okolí? 

Mnohé mámy se snaží. Dnes více než kdy dříve. Často hledají, co jim samotným chybělo, a snaží se. Možná někdy až příliš. Jsou i mámy, které uspořádají pro dcerky iniciační rituál, vzdělávají se, radí se mezi sebou i s odborníky a učí se přijímat novou ženu vedle sebe a vytvořit společně její nové postavení v rodině. 

Jiné mámy neřeší, nehledají, jedou podle zažitých vzorců a modelů, které převzaly od svých předků a předkyň. Vždyť jsme to taky zvládly, ne? Nějak bude. Přežijeme pubertu a zase bude dobře. 

A co otec? Jaký vztah má dospívající dcera se svým otcem? 

Pro dívku je táta vždy prvním mužem v životě, na tom se nikdy nic nezmění. Pokud zásadně chyběl, celým životem ji provází touha najít a doplnit tatínkovu pozornost. 

Všimla jsem si, že mezi dcerkami a jejich tatínky se často vyvíjí zcela speciální vztah – takové tajné spojenectví, kdy si rozumíte beze slov, oceňujete podobné věci, jedete na stejné vlně. Naprostá důvěra a přijetí toho druhého tak, jak je. Radost, živelnost. 

Král se svojí princeznou. 

A co v dospívání? Jak vnímá zralý muž, vědomý otec svoji dceru měnící se v ženu? Vnímá její cyklické proměny podobně jako u své ženy? 

Jak se staví k jejímu měnícímu se tělu, se kterým si ona sama neví rady a zkouší, co se dá? 

Jak otec dokáže zvládat emoce v síle uragánu, který se nečekanou rychlostí změní v jarní piknikovou pohodu, přičemž vteřina bezprostředně následující ukáže běsnící vichřici? 

To, co zatím vidím kolem sebe a vnímám jako žitou zkušenost minulých generací, je strach a útěk. 

Otcové často – světlým výjimkám děkuji celým srdcem – se cítí zaskočeni ženskými tvary svých dcer, s nimiž ony samy neumějí dosud zacházet. Jsou ohromeni silou emocí a rychlostí proměn svých sladkých holčiček. Děsí je obarvené nehty a fialové vlasy… 

A také je děsí hry, které dívky hrají nevědouce, co se sebou. 

Zkouší na všechny, otce nevyjímajíce, kouzla odkoukaná v televizi, na internetu a vyčtená v odborných dívčích časopisech. Potřebují si projít zkušeností, byť hraniční. 

Často se v tátovi nevědomky otevře tajná komnata spojená s jeho vlastní mámou, s nepochopením ženského světa. Strach z manipulace, z ovládání, ze ztráty síly a jistoty v životě. 

A tak utíkají. 

Ke svým jiným dětem, synům, kamarádům, sportu, k obligátním odpovědím a nicneříkajícím gestům. K neutrálním sporadickým slovům, k nátlaku skrze školní povinnosti – aby odvrátili pozornost od tématu citlivého. Unikají realitě zaměřením pozornosti na ty stránky osobnosti, které ještě chápou a chytají se jich jako lana. Utíkají do jeskyně, kde to znají. 

Dcera tápe. Dost na tom, že s matkou si prostě nerozumí, ani táta se jí nezastane! A tváří se, že neexistuje, když přece objevila nový odstín laku na vlasy! Ani těch zelených pramínků si fakt jako nevšimne? Co ještě má udělat!!!!!

A dcera hraje role, hry, zkouší, jak fungují její slova, gesta, obličeje, chování v celé škále od vzteku až po apatii. Jak to vše působí. Učí se o svých budoucích vztazích. 

Ona totiž teď neví. 

Neví, co platí a kde je pravda.

 Ona ani neví, kdo je. Neví, kým by chtěla se stát. Ví jen, že nechce být jako oni. 

Únikové reakce táty ji učí o tom,