V posledních dnech naše krajina zahalila se do mlhy.
Cítila jsem se podobně, jako se odráželo venku. Ztracená.
Ztracená v houšti nařízení, opatření, rozhodování mezi bojem, pasivitou a jakoukoli jinou aktivitou. Nechutí jít bojovat, odporem vůči starému a nejistotou, jak ven z kolotoče.
Jak tedy ven z mlhy?
Tato mlha už není závojem zapomnění, kterým jsme přikryli oči, udusili uši, umlčeli ústa a utlumili cit. Není ohrožující ani dusící.
Je k nám milosrdná v tom, že odstranila existenci okolního vnějšího světa.
Je to, jak bych právě teď existovala na celé Zemi jen já sama.
Kráčím cestou necestou… Na procházce mezi sutinami trosek slavné velkomoravské říše, skryta v mlze, vnímám odpočívající přírodu, která už potichu otevírá oči ze zimního spánku. Jen hladový datel rušil posvátný klid tohoto nádherného silového místa.
V momentech, jako je tento, jsem vedena hluboko do nitra.
Zmatek a chaos okolního světa je za hradbami daleko odtud, zůstává jen ticho, mír, pokoj.
A nicota.
Uvědomuji si, že z toho zmatku, který ,,tam venku” prožívá mnoho lidí, který přivádí mnohé skoro k šílenství, který rozvrací vztahy…
Z toho hurikánu vede jediná cesta.
Obklopit se tichem jako mlžným příkrovem a zůstat v něm.
Pomalu, ale jistě se právě tady, v prostoru naplněné potenciálem všech zvuků rodí to nové.
Jedině v tomto klidu uvnitř sebe lze najít vlastní světlo na cestu ven, z mlhy do světa.
V tichu zaslechneme jemný hlas naší duše.
Zpočátku se rodí otázky:
Všechny odpovědi leží hluboko v podstatě našeho bytí.
Mého bytí.
Mého Já Jsem.
Všechny cesty vedou do Říma, říkává se.
Ano, všechny cesty vedou do středu nás samotných. Na konci našeho putování se postavíme tváří v tvář sobě a uvidíme pravdu v její nejčistší podobě.
Kdo Já Jsem.
Otázka je – kdy a s jakými zkušenostmi.
Máme svobodnou vůli tvořit vše, po čem toužíme, a způsobem, jaký si vybereme.
Jako lidstvo jsme vyzkoušeli už mnohé, dostali jsme se na hranici neudržitelnosti.
Víme, že je čas a nutnost jít dál jinak.
A jak tedy?
Je velký rozdíl, z jaké frekvence vysíláme náš signál. Jakou energii šíříme ze sebe do okolí.
Zda naše motivy a jednání vycházejí ze strachu, obav, hněvu, úzkosti, stresu, závisti, viny…
Nebo naopak tvoříme v radosti, míru, pokoji, lásce.
Ten rozdíl je nosný.
Nízké emoce nás stahují zpět do chaosu, zmítají námi, ovládají nás.
Lze z nich vystoupit – někdy jednoduše tím, že jim nedáváme pozornost. Neposloucháme démony v hlavě, podíváme se na strach, pojmenujeme a jdeme dál…
Někdy je nutné uzdravit hluboká zranění z minulosti, často pocházející z dětství. Je potřeba dojít pokoje pochopením sebedestrukčních programů, které si neseme z našich rodových linií. Je důležité uzřít a změnit staré dohody, přesvědčení a sliby, které jsme sami sobě dali kdysi v minulosti jako odpověď na bolest při prožívání určité situace…
Pro každého z nás existuje cesta, způsob, jak skoncovat se starým a nefunkčním životem, pro každého se najde ta správná technika, průvodce, terapeut, metoda, způsob změny, když se rozhodneme z hloubi našeho srdce. Řešení je vždy blízko, když je člověk připravený.
Někdy stačí se JEN jasně ROZHODNOUT.
A silou touhy žít jinak ukončit veškerou bolest.
A po hlubokém léčení, když tvoříme v plné pozornosti k sobě a v poli vysokých vibrací či emocí, tehdy se stáváme skutečně TVŮRCI naší nové reality.
Za touto představou vine se cesta lemovaná rozmanitými květy, stromy, zvířaty, lidmi…