Svoboda na obzoru

Někdy se mi zdá, že hory na obzoru se přiblížily. 

Vždycky, když se podívám do modravých dálek, mám pocit jistoty a klidu, jakmile zahlédnu vrcholy Karpat v šedavém oparu. Působí dojmem: Neboj, jsme tady my, nic ti nehrozí.

A když se zdá, že jsou blíž, v těch chvílích, kdy čekáme bouřku každým okamžikem, mění se ten pocit v cosi důvěrně známého. Jako rámě otcovo, jako dlaň matčina, působí konejšivě a chystají se pofoukat bolístky. 

Nikdy, ještě nikdy jsem je necítila jako hranice, jako omezující prvek. 

Kdysi, v dávných dobách, kdy svět byl menší než dnes, kdy lidé žili na své rodné hroudě kolik generací, tehdy se říkalo: Tam, za tím kopcem, tam je velký svět. Ale ne pro nás. Žijí tam nestvůry s dvěma hlavami, jednoocí obři a zlí čarodějové. 

Dnes víme, co je za tím kopcem. 

A také víme, že nestvůry, obři a čarodějové žijí vedle nás a hlavně v nás samotných. Nemusíme za nimi nikam chodit.  

Ale ty hory, ty neznamenají hranici. 

Snad jsou zábradlím, přes které nespadneme do prostoru, až se zase někdo bude snažit dokázat, že Země je kulatá.

Svobodný  duch nepotřebuje pro svůj rozlet nekonečný oceán ani nedozírné pláně.

Někdy stačí úbočí jednoho kopce.