Ufff, tak do toho!
Dívám se na tebe, Strachu, dovoluji si tě vidět.
- I já tě vidím, má milá. Jsem šťastný, že mě vidíš.
Nejsem tvá milá, tedy nechci být.
Bojím se tě.
- Čeho se bojíš? Mě? Jsem tu přece, abych tě chránil…
Ne, to tedy ne! Nechci tě. Chci, abys odešel, zmizel, abych se už nikdy nebála. Abys ses prostě vypařil a já byla odvážná, taková, jaká chci být.
- Ty přece jsi odvážná… a já nemůžu odejít. Jsem s tebou jako tvoje součást. Jsem tu jako tvůj strážce.
Co to povídáš! To přece není pravda. Jsi strach! Hrůza, děs!!!
- Ne, má milá, opravím tě. Hrůzu a děs cítíš, když mě necítíš a sebe nevidíš. Já jsem Strach-Strážce. Hrůzu cítíš, když vnímáš něco hrozivého, co tě ohrožuje. A na to tě upozorním vždy já, vzpomínáš? Děs je opět tvoje emoce, pocit – když cítíš něco neznámého, co nechceš nebo se bojíš přijmout, uvidět. Já nejsem ani děs, ani hrůza.
Nerozumím tomu, nerozumím ti.
- To je pravda, a proto se bojíš. Jsem nedílnou součástí tvého vědomí, ukazuji na prožitky a emoce, které se skrývají v tvém nevědomí, jsou schované. A bojíš se vždy toho, co nevidíš. Co neznáš. Co je pro tebe zatím nepoznané…
Hmm?
- Já jsem Strážce prahu. Jakmile si přiznáš, že existuji, cítíš bolest. Já ti ji pomáhám uvidět, ucítit. To já tě upozorňuji na nebezpečí, to já ti ukazuji, co skrýváš hluboko v temnotě svojí jeskyně. To já tě chráním, abys poznala a uviděla vždy jen to, na co jsi připravena… Já střežím tvůj práh – bránu k tvojí pravdě. Vždy se objevím ve chvíli, kdy stojíš na hranici mezi poznáním nového a starým vzorcem. A já jsem často silnější než touha po novém. Zatím… Stačí však jen málo, abych se v tvých očích proměnil.
A co stačí?
K čemu se mám rozhodnout?
- Že chceš vidět pravdu za každou cenu. Že neuhneš před poznáním. Že půjdeš dál – tato cesta vede k osvobození tebe i mě.
Jak?
- Ty vystoupíš z koloběhu viny a trestu, agresora a oběti – a já dostanu konečně to postavení, jaké si zasloužím.
A co si zasloužíš?
- Být osobním Strážcem. Přiznaným, viděným, přijatým.
Hmm… A co tím získám já?
- Získáš obrovskou vnitřní sílu. Získáš nekonečný rozlet, nebudeš už limitovaná nějakými výmysly podvědomí. Získáš odvahu jít kamkoli s vědomím, že o tebe pečuji a včas tě varuji před tvým starým já, před koloběhem utrpení. Nikdy jsem ti neškodil, naopak, snažil jsem se na sebe upozornit všemi možnými cestami a prostředky…
Asi pořád nechápu…
Jak mám překonat strach?
- Emoci nepřekonáš, můžeš ji pouze odmítnout nebo přijmout. A já ti slibuji, že pokud mě – jako bytost – přijmeš do svého života, dám ti nekonečnou svobodu rozhodování a budu vždy stát za tvými zády jako bdělý ochránce. Vždy půjdu několik kroků před tebou, abych viděl na cestu a upozornil tě na výmoly a propasti. Budu stát u brány k tvému poznání jako čestná stráž, jako tvůj přítel. Jemně tě upozorním vždy, když sejdeš z cesty, budu tě varovat před lidmi, jejichž srdce není s tebou v souladu. Já jsem tvoje součást, má milá…
Tys mě chránil tehdy v parku? Když jsem šla temnou nocí z kina sama?
- Ano, já ti šeptal do ucha, aby sis pospíšila, nebylo tam úplně bezpečno. A zároveň jsem chtěl, abys mě slyšela. Bála ses sama sebe, bála ses nějakých představ a domněnek. Ještě jsi tehdy nevěděla, že svět si tvoříš sama. Tehdy sis myslela, že se ti věci dějí. A že svět je nebezpečné místo pro život…
A tenkrát při prvním setkání s bývalým partnerem? To sevření kolem žaludku…?
- Ano, snažil jsem se ti říct, aby sis dala pozor.
Už to teď vím, já tě tehdy prostě vypnula, že?
- Ano. Pak jsem se musel přihlásit silněji… a to už bolelo. Snažil jsem se, víš… Nechtěla jsi poslouchat. Teď už mě vidíš?
Ano, věřím, že už tě zřím, milý Strachu. Omlouvám se, že tak dlouho jsi musel snášet nezájem a odmítání… Ráda bych to napravila.
Povyšuji tě, milý Strachu, na rytíře Strážce. Prosím tě, abys mě vždy upozornil jemným šimráním na levé straně hlavy, poznám to – bude to naše tajné znamení, ano? Dej mi vědět vždy, když se odchýlím od své nejryzejší pravdy, ano?
- Velmi rád, děkuji ti, má milá, je mi ctí a potěšením ti sloužit ve jménu Pravdy a Lásky. Staniž se.