Interview se Strachem

Ufff, tak do toho! 

Dívám se na tebe, Strachu, dovoluji si tě vidět.

  • I já tě vidím, má milá. Jsem šťastný, že mě vidíš.

Nejsem tvá milá, tedy nechci být.

  • A proč? Co ti vadí?

Bojím se tě.

  • Čeho se bojíš? Mě? Jsem tu přece, abych tě chránil…

Ne, to tedy ne! Nechci tě. Chci, abys odešel, zmizel, abych se už nikdy nebála. Abys ses prostě vypařil a já byla odvážná, taková, jaká chci být.

  • Ty přece jsi odvážná… a já nemůžu odejít. Jsem s tebou jako tvoje součást. Jsem tu jako tvůj strážce.

Co to povídáš! To přece není pravda. Jsi strach! Hrůza, děs!!!

  • Ne, má milá, opravím tě. Hrůzu a děs cítíš, když mě necítíš a sebe nevidíš. Já jsem Strach-Strážce. Hrůzu cítíš, když vnímáš něco hrozivého, co tě ohrožuje. A na to tě upozorním vždy já, vzpomínáš? Děs je opět tvoje emoce, pocit – když cítíš něco neznámého, co nechceš nebo se bojíš přijmout, uvidět. Já nejsem ani děs, ani hrůza. 

Nerozumím tomu, nerozumím ti.

  • To je pravda, a proto se bojíš. Jsem nedílnou součástí tvého vědomí, ukazuji na prožitky a emoce, které se skrývají v tvém nevědomí, jsou schované. A bojíš se vždy toho, co nevidíš. Co neznáš. Co je pro tebe zatím nepoznané…

Hmm?

  • Já jsem Strážce prahu. Jakmile si přiznáš, že existuji, cítíš bolest. Já ti ji pomáhám uvidět, ucítit. To já tě upozorňuji na nebezpečí, to já ti ukazuji, co skrýváš hluboko v temnotě svojí jeskyně. To já tě chráním, abys poznala a uviděla vždy jen to, na co jsi připravena… Já střežím tvůj práh – bránu k tvojí pravdě. Vždy se objevím ve chvíli, kdy stojíš na hranici mezi poznáním nového a starým vzorcem. A já jsem často silnější než touha po novém. Zatím… Stačí však jen málo, abych se v tvých očích proměnil.

A co stačí?

  • Rozhodnout se.

K čemu se mám rozhodnout?

  • Že chceš vidět pravdu za každou cenu. Že neuhneš před poznáním. Že půjdeš dál – tato cesta vede k osvobození tebe i mě.

Jak?

  • Ty vystoupíš z koloběhu viny a trestu, agresora a oběti – a já dostanu konečně to postavení, jaké si zasloužím.

A co si zasloužíš?

  • Být osobním Strážcem. Přiznaným, viděným, přijatým.

Hmm… A co tím získám já?

  • Získáš obrovskou vnitřní sílu. Získáš nekonečný rozlet, nebudeš už limitovaná nějakými výmysly podvědomí. Získáš odvahu jít kamkoli s vědomím, že o tebe pečuji a včas tě varuji před tvým starým já, před koloběhem utrpení. Nikdy jsem ti neškodil, naopak, snažil jsem se na sebe upozornit všemi možnými cestami a prostředky… 

Asi pořád nechápu…

Jak mám překonat strach?

  • Emoci nepřekonáš, můžeš ji pouze odmítnout nebo přijmout. A já ti slibuji, že pokud mě – jako bytost – přijmeš do svého života, dám ti nekonečnou svobodu rozhodování a budu vždy stát za tvými zády jako bdělý ochránce. Vždy půjdu několik kroků před tebou, abych viděl na cestu a upozornil tě na výmoly a propasti. Budu stát u brány k tvému poznání jako čestná stráž, jako tvůj přítel. Jemně tě upozorním vždy, když sejdeš z cesty, budu tě varovat před lidmi, jejichž srdce není s tebou v souladu. Já jsem tvoje součást, má milá… 

Tys mě chránil tehdy v parku? Když jsem šla temnou nocí z kina sama? 

  • Ano, já ti šeptal do ucha, aby sis pospíšila, nebylo tam úplně bezpečno. A zároveň jsem chtěl, abys mě slyšela. Bála ses sama sebe, bála ses nějakých představ a domněnek. Ještě jsi tehdy nevěděla, že svět si tvoříš sama. Tehdy sis myslela, že se ti věci dějí. A že svět je nebezpečné místo pro život…

A tenkrát při prvním setkání s bývalým partnerem? To sevření kolem žaludku…?

  • Ano, snažil jsem se ti říct, aby sis dala pozor. 

Už to teď vím, já tě tehdy prostě vypnula, že?

  • Ano. Pak jsem se musel přihlásit silněji… a to už bolelo. Snažil jsem se, víš… Nechtěla jsi poslouchat. Teď už mě vidíš?

Ano, věřím, že už tě zřím, milý Strachu. Omlouvám se, že tak dlouho jsi musel snášet nezájem a odmítání… Ráda bych to napravila.

Povyšuji tě, milý Strachu, na rytíře Strážce. Prosím tě, abys mě vždy upozornil jemným šimráním na levé straně hlavy, poznám to – bude to naše tajné znamení, ano? Dej mi vědět vždy, když se odchýlím od své nejryzejší pravdy, ano?

  • Velmi rád, děkuji ti, má milá, je mi ctí a potěšením ti sloužit ve jménu Pravdy a Lásky. Staniž se. 
Stanislava Sóham
Jsem učitelka svobody, průvodkyně příběhem duše, vědomá žena. Vedena darem své duše - hlubokou empatií a schopností vnímat souvislosti lidského příběhu daleko za viditelným obzorem - učím lidi projít hlubinami jejich jedinečného životního příběhu a na dně objevit sebe. Svoji sílu, krásu, originalitu. Začít měnit život k obrazu svému a žít otevřené pravdivé vztahy.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.