Otevřít oči do pravdy

Jako malá holčička jsem prý byla plná smíchu, radosti, stále jsem někde hopsala a tančila… a pořád se smála. Dávala radost ostatním lidem.

Nepamatuji si to.

Nepamatuji si samu sebe v tomto raném dětském věku.

Mám ale pocity, občasné záblesky světla, kdy se ukáže i obraz spojený s pocitem v těle.

Tělo si pamatuje.

V paměti buněk se ukrývají veškeré vzpomínky, bolesti i radosti, všechny pocity a emoce, které jsme nezvládli nebo nesměli naplno prožívat. 

Protože se to nehodilo, druzí se báli jejich intenzity, bylo to společensky nepřijatelné, zrovna to narušovalo něčí klid…Protože jsme byli malí – děti.

I moje tělo má dokonalou paměť.

Vybavuje si pocit: Ee??? Co to je???, když jsem vnímala, jak lidé jiné věci myslí, jiné cítí a jiné říkají nahlas. A někdy ještě udělali čin, který byl v rozporu úplně se vším vyjmenovaným.

Oči i ústa doširoka rozevřené úžasem a uši brnící tlakem v hlavě.

Co?

Takhle to funguje?

To jako fakt???

Vždyť to není pravda…

Jenže…

Ti velcí bohové, dospělí, ukazovali mi, že to, co cítím hluboce uvnitř jako ryzí pravdu, to se neukazuje, neříká, necítí, nehodí. 

Pamatuji si, jak zmatená jsem se cítila, když moje tělo křičelo v tom chaosu, kdy jsem byla trestána za to, že reaguji na pravdu, na city a emoce či myšlenky, které se objevovaly ve formě pocitů a obrazů. Přestože velcí říkali opak a konali jinak. 

Vždy přišel trest – ve formě odmítnutí, odvržení, nedůvěry, výsměchu, odloučení, kritiky… 

Zmátlo mě to. 

To, co oni říkají?

To, co myslí?

Co já cítím?

Nebo je pravda to, co dělají?

Vždy jsem byla silně empatická a cítila skrze aurické pole vše – bolesti i radosti, emoce i důležité myšlenkové okruhy, témata, kterými se dotyčný zabýval. Vše ve formě obrazů nebo pocitů v těle. Dnes mi tento velký dar pomáhá při sezení s klienty snadno najít a uchopit skutečnou příčinu potíží, bolesti a programu. Tehdy ale to bylo jako prokletí…

Cítila jsem se odmítaná, jako nedůvěryhodná, nepochopená, vyvrhel společnosti, černá ovce rodiny…

A proto jsem zavřela oči a zacpala uši.

Aby to tolik nebolelo.

Naučila jsem se poslouchat pouze myslí a zapomněla, že kdysi jsem život cítila celou bytostí. Naučila jsem se bez kritického přístupu přijímat jako pravdu to, co říkají dospělí, co říkají autority. Naučila jsem se, že bezpečné je necítit a neprojevovat svoje nitro ven. 

A takto podobně jednalo mnoho bratrů, sester, přátel, známých i neznámých.

Jenže…

Jakmile člověk zavře cítění v jediné oblasti, zavře se mu srdce, uzavírá se do skleníku. Jakmile potlačíme přirozené projevy a pocity v sobě, pomalu umírá naše citlivost, odsuzujeme se k průměrnosti, stádnosti, robo-jednání. Zavíráme si přístup k lásce, oslabí se kontakt s duší, přímé spojení se zdrojovou energií se vytratí.

Aby to nebolelo…

Po letech pak zjistíme, že ve skleníku je příliš horko, jsme tu sami a cítíme se vyschlí, uvadlí, přehnaně se kontrolujeme, abychom se někde neprojevili příliš, nebo nedejbože pravdivě.

Po dalších letech ani nevíme, co pravda je.

Nevím, kdo jsem.

Současná doba si vzala za cíl vykřesat z nás to nejlepší, vybrousit z nás diamant.

Křehkou nádheru, která je současně tím nejpevnějším, co tady na Zemi roste. Třpytící se všemi barvami duhového spektra.

I ten, kdo sebevíc nechtěl, musí se na sebe už podívat zrcadlem pravdy.

Je čas přestat:

• 
  uhýbat před pravdivým obrazem v zrcadle života
• 
  vinit sebe i jiné
• 
  trestat sebe i jiné
• 
  potlačovat svoje niterná přání, touhy duše a volání srdce
• 
  poslouchat autority zvenčí
• 
  vlastnit druhého člověka
• 
  vyčítat si minulost
• 
  hrát hru na dokonalost a iluzi života
• 
  vymlouvat se, že nevíme, neznáme, neumíme
• 
  odevzdávat svoji sílu jiným.

Díky emočním zápisům hluboko v paměti buněk máme přístup k úžasné databance našich osudů. Otevírají se dveře starodávných příběhů, kde se naše role střídaly a měnily v čase. Pán i sluha, otrokyně i vladařka, trestaná i uctívaná, vrah i oběť. Pradávné příběhy našich duší ukazující naši lidskost – malost i velikost, zbabělost i hrdinství, lásku i nezájem.

 Někdy nám až tyto dávné příběhy odkryjí tajemství, kde ještě nestojíme plně ve své síle, kde ještě mhouříme oči a toužíme vidět růžově. Kde odmítáme slyšet naše srdce a zvon duše naplno v jejich velkoleposti.

A často tyto poslední maličké střípky brání plnému prožívání štěstí, lehkosti, důvěry v život.

Emoce jsou projevem života v nás.

Pocity ukazují cestu k nim, k našemu nitru.

Každý den máme novou možnost začít jinak. 

Každé ráno volím, jak chci žít – cítit svobodu větru, lásku slunce, objímající náruč země a požehnání vody? 

Nebo zůstanu ještě dnes ve skleníku? 

Žiji pravdu v lásce a lásku v pravdě. 

Na tuto cestu svobody zvu každou ženu a každého muže.

Svět tě uzří v momentu, kdy ty uzříš sám/sama sebe. 

S láskou

Sóham