Proměna ženy

Milý muži,

vše se rychle mění.

I já jsem v procesu proměny.

Možná, že vyletí motýl, možná to bude něco jiného.

Sama nevím, netuším. Vím jen, že musím.

Musím opustit vše staré a bolavé, odevzdat mé dávné já, odevzdat viny a strachy a předsudky, i ty krásné představy o sobě a o nás… Vše odchází.

Je čas.

A rodí se něco zcela nového ve mně, v temnotě, kam nevidím… jen cítím malý proužek světla. Tenký plamen naděje, že život má smysl a že láska znovu rozdmýchá oheň ve mně. Cítím, jak moje vášeň a radost znovu pomalu ožívá… a nová krev se nalévá do žil.

Omlouvám se ti za vše, co jsem pokazila na sobě i na nás, za všechny neuskutečněné sny a tvoje nenaplněné představy. Za ta mnohá staletí opovržení a sebepotlačení.

Za roky týrání sebe a vylévání zlosti na tebe. Za odmítání a manipulaci vinou či nepřijetím. Za silnou hradbu kolem srdce vystavěnou bolestí a zkušeností utrpení.

Za to, že jsem tě nepustila dál než do předpokoje a nechala tě čekat, klidně v dešti hodiny a hodiny mrznout a doufat, ačkoli jsem věděla, že mi nestojíš za pokynutí prstem.

Omlouvám se ti a prosím o odpuštění.

To, jak se dnes rovnám, není proti tobě.

Naopak.

Vyzkoušela jsem spoustu cest, jak uhnout, jak ustoupit za mnoho hranic sebe, jak potlačit svoje touhy, aby tys byl se mnou spokojený.

Jak ti vyhovět navzdory mým aktuálním potřebám.

Jak uhasit plamen mých vlastních snů a přání, abys ty mohl tvořit a expandovat.

Jak pohřbít naděje v jinou cestu, abyste ty a naše děti byli klidní a cítili se v bezpečí.

Už nemohu.

A není to proti tobě.

Ani proti nám, ačkoli to tak možná zpočátku vypadá.

Jdu cestou neviděnou, jen tušenou – k sobě samé. Znovu pomalu odhaluji závoje, které přikryly mé pravé já… a žasnu, co vše se ukazuje. Někdy se i děsím… i toto? I toto???

Učím se přijmout všechny svoje části, které byly tebou i jinými odsouzeny zemřít, schovat se hluboko v jeskyni zapomnění, uhasit plamen přirozenosti a zakrýt přijatelností.

Učím se… a bolí to mě i tebe.

Vzdoruji jako dítě, odmítám jako teenager a neguji, bořím vše, co jsem znala. Je to součást cesty k dospělosti mě jako ženy.

To, po čem toužím z celého svého poznaného srdce, je tvůj respekt, důvěra k této cestě.

Neboj se, tentokrát tě nezabiju, neuseknu ti hlavu. Tentokrát ne.

Jen bych moc potřebovala… se někdy opřít, víš? Potřebovala bych vědět, že se učíš důvěřovat tomuto procesu, že věříš v nás tak, jak se já učím věřit tomu novému rodícímu se.

Velmi toužím ukázat se ti naplno… i po částech.

Moje zářící láskyplné srdce není tvůj nepřítel, jen… nejde žít starý způsob života s novým srdcem, víš…

Stále tě miluji, stále jsi mým králem, jako kdysi. Já se teprve dnes stávám královnou svého života, princezna už tu není… a čekám na tebe, až se narovnáš a stoupneš si ke mně.

Čekám, až budeme spolu kráčet světu vstříc a povedeš mě v tanci, věřím, že budeš důvěřovat mému srdci stejně jako svému.

Čekám na sílu svého muže, na tvoji odvahu postavit se strachu největšímu – že ztratíš svůj obraz o sobě, obraz o nás… jak byl vymalován představami starších generací, společnosti postavené na lžích… Tak už nemůžeme žít, nefunguje to.

Prosím, zkus mi důvěřovat.

I já se učím s každým krokem věřit svému srdci.

Čeká nás…???

Co nás může čekat, když láska narodí se z nás?