Zrcadlo, zrcadlo, co mi dnes zase povíš?

Zrcadlo, zrcadlo, co mi dnes zase povíš? 

Povím ti, povím. A opravdu to chceš slyšet? Povím ti: Stojíš si ve výhledu! 

Jak prosím?

Zacláníš si. Uhni si konečně a podívej se pořádně! Na sebe – ne na to, kdo si myslíš, že jsi, nebo kdo si ostatní myslí, že jsi či bys měla být. Na sebe se podívej. A bez filtrů!

Po mnoha a mnoha letech zkoumání jsem pochopila jednu naprosto zásadní věc: v zrcadle to nejsem já. Zrcadlo vždy odráží jen odraz, jen jednu část, vlastně se vidím naopak, zrcadlově. Nikdy sebe nevidím přesně, úplně, skutečně. Jak tedy vědět, kdo jsem? 

Žijeme ve společnosti jiných lidí, potkáváme se, pracujeme spolu, milujeme se či nenávidíme… Je nás hodně. A co člověk, to originál. 

Co člověk, to zrcadlo. 

Na své cestě za poznáním, na pouti k sobě i při práci s klienty využívám mnoho technik a principů. Jedním z nejoblíbenějších je právě princip zrcadlení. Znáš to: To, co vidím na jiných, se týká i mě. Co mi vadí – jedná se o stín, něco nevyřešeného, potlačeného, skrytého, nepřiznaného… Pokud to obdivuji, nesu v sobě tento dar či kvalitu také. A záleží na mně, co s tím udělám, zda využiji a naplním potenciál či nechám ležet ladem. Zjednodušeně. 

Stín dnes není hlavní téma – setkávám se s ním denně a nevidím jej jako strašáka. Chápu sice mnohé lidi, kteří se mu stále vyhýbají a bojí se, co zase vybafne za příšeru, je to pochopitelné, avšak objevují se i jiné postoje.

 Tato stránka už mnoha lidem nezaclání ve výhledu – tedy vlastně ano, ale naopak. Je to spíš jakási potřeba dívat se na sebe skrze svoje negativní vlastnosti a zároveň nevědomý strach ze světla. Naučený program dívat se na sebe optikou nedostatečnosti, malosti, skrze chyby a omyly. A za tím obava, co uvidíme, když se podíváme na sebe v plnosti síly, lásky, světla, radosti, když prohlédneme a přijmeme svoji velikost. 

Nedávno ke mně přijela nádherná žena, která vyzařuje jemnost a pokoru, mír a ladnou hlubokou ženskost. Inspirativní žena, která prožívá emoce v jemnosti a pochopení ke všem, pro mne velký vzor v mnoha tématech a postojích k životu. A najednou zřetelně slyším, jak se cítí ne-hodna něco přijmout, jak se umenšuje. 

E??? 

Nechápu… a najednou chápu. Hraje tu spolu odvěkou hru více faktorů: 

Znám to také – jakýkoli náznak upřímné chvály a podpory jsem celý dosavadní život odmítala a házela na jiné – to přece on dokázal, to je její zásluha, já nic, já muzikant. V případě kritiky tomu rozumí asi každý, ale naopak? 

Proč nemůžeme přijmout plně do sebe chválu, obdiv, upřímný dík – a nasát je do sebe, naplnit se jimi a oblažit se? Poděkovat Stvoření či Vesmíru za to vše, co do mě bylo vloženo a může být viděno? Za všechny nádherné dary, které jiní ve mně vidí, ale já ne – nebo nechci, abych náhodou zase nebyla považována za namyšlenou?

Pochopila jsem. Za sebe upřímně se bojím cítit v těle krásu Světla naplno – jednak z obavy, že není pravdivá, že je příliš krásná, že to něco nádherného vypovídá o té Boží bytosti, kterou jsem (a každý z nás je), že to moje tělo neunese a emoce vybuchnou… a možná se nabízí i obava, že mě pak ostatní odmítnou o to víc, že jsem zase pro někoho “příliš” a “moc”.

A víš co? Začíná se mi to líbit. 

Pozoruji, ve chvilkách, kdy si dovolím vnímat tu velikost a krásu, která mnou proudí a prostupuje celým tělem, jak každá buňka uvnitř a každý atom vně pulzují štěstím, láskou, světlem a radostí. Toto štěstí není výbušné, opojné, jaké známe z životních dramat, z filmů a často z okolí. Je tiché a… prostě šťastné. Je.

A Já Jsem. 

A dovoluji si stále častěji a častěji být naplno. 

Uhnout si z výhledu a podívat se…

Dívám se na sebe tak, jak mě vidíš Ty. 

A Ty a i Ty. Tvýma laskavýma neposuzujícíma očima. Učím se teprve v sobě vidět to, co Tvoje oči všechno ve mně vidí – a přijmout to jako fakt.  

Podívej se i Ty na sebe… do zrcadla svých očí.